Podrobnosti

Zveřejněno: 24. srpen 2021

POZVÁNKA

NA ČLENSKOU SCHŮZI ODDÍLU PARAGLIDE CLUB

pátek 17. 9. 2021 od 18:00 hodin

Penzion Horalka, Horní Rokytnice 206

Předsedkyně výboru oddílu Paraglide club srdečně zve všechny své členy na členskou schůzi oddílu.

Je nutné zvolit delegáty na konference TJ Spartak na celý rok.

PROGRAM ČLENSKÉ SCHŮZE:

• Zahájení
• Schválení programu
• Schválení jednacího řádu
• Schválení volebního řádu
• Volba zapisovatele a ověřovatele zápisu
• Volba komisí (mandátová, návrhová, volební)
• Informace ke konferenci TJ Spartak
• VOLBA DELEGÁTŮ NA KONFERENCE TJ SPARTAK NA CELÝ ROK
• Diskuse
• Návrh a schválení usnesení
• Závěr

V Rokytnici nad Jizerou, dne 24. 8. 2021

Za Paraglide club Pavlína Herberová – předsedkyně oddílu

Podrobnosti

Zveřejněno: 28. červenec 2021

Podrobnosti

Napsal Václav Novotný

Zveřejněno: 24. květen 2015

Je 30. 4. 2010 a spolu s dvojčaty přicházíme letos poprvé na startovačku na Lysé (Modrá). V lese přecházíme zbytky sněhu, ale startovačka už je na první pohled docela suchá. Rozbalujeme éra a já zjišťuju že suchá je jen polehlá stařina a skrz ní mi z nacucané půdy pěkně nasákly kalhoty.Dvojčata startujou, jsou jako vždycky hrozně rychlí a dva oranžovobílé Venusy se tichounce vzdalují úplně vodorovně, ten klouzák jim závidim.

Pořizuju sérii fotek a libuju si že jsem tentokrát nezapomněl nabít ani foťák ani vario a že jsem asi nezapomněl na nic důležitého. Ještě poslední snímek, jak se dva venouše zachytily v termice někde nad konečnou dolní lanovky a píííp – foťák hlásí CARD FULL! Do prčic, přece jen jsem něco zapomněl. Abych mazal fotku po fotce, to bych tu byl do zejtra tak volím ALL ERASE , přídu o pár snímků ze startu, těch ale není taková škoda. Venusy zatím točí spolu ve stoupáku, vracejí se mi nad hlavu a rychle nabírají výšku. Dělám ještě dvě fotky a chystám se je následovat jenže... Najednou se potemní a já s pocitem zmaru sleduju jak mohutná chmura zastínila celé předpolí a teď už i celý kopec. Pro...al jsem vhodnou chvíli a možná JEDINOU VHODNOU CHVÍLI !!! To nám ta sezóna pěkně začíná.

Naštěstí, po půlhodině strávené sezením na zemi v absolutní depresi, se mrak odsouvá a já taky startuju. Téměř okamžitě se zachycuju v termice a má nálada se rozjasňuje jako to slunce nade mnou. Kolegové už jsou dávno v p..., odletěli směrem k východu, tak dotáčim a pod drobnými chmurkami se vydávám za nimi. Blížim se v krásné výšce k vrcholu Kokrháče a vyhlížim jestli je někde před sebou nezahlédnu. Kdepak. Ale přece - hluboko pode mnou se v protisměru pomalinku plazí (snad po zemi nebo museji běžet po špičkách klečí) dvě známé siluety. S pocitem převahy dolétám na Vrbatku, abych měl nějaký významný otočňák a počítám že je za chvilku dotáhnu. Ten pocit mě ale rychle opouští když se plazim zpátky ve psí výšce proti větru a taktak prolétám sedlem, Dvojčata zatím krouží vysoko nad Lysou a odlétají někam dopředu do obrovského volného prostoru mezi stříbřitá vlákna chmur. Zachycuju se tam co oni a rychle nabírám výšku, ale Venusy se definitivně ztratily v těch postříbřených cárech někde nad Vlčákem a já nemám šanci je dohonit. Konečně zapínám vario, 1560 není moc ale už jsem pod základnou tak se vydávám proti větru na západ. Letí to pomalu ale výšky neubývá tak se nad Vilémovem rozhodnu zkusit doletět na Štěpánku. Ještě se mi to nikdy nepovedlo a nepovede se to ani dnes.

Cestou nacházím nulu nad středem údolí, chvíli ji zkouším točit a vzdávám to nadohled od pumpy na Mýtě, hluboko pod vrcholy okolních kopců. Do Vilémova se vracím po nasluněné straně údolí, trochu to nadnáší a já kopíruju vrstevnici a vyhlížim louku na přistání. Nad hospodou Na Hranici mě to ale najednou těsně nad lesem nakopne a je z toho trojka až do 1800m. Jak tak poslouchám tichounké svištění šňůr a v uších mi lupe, krev mi šumí nadšenim a já si říkám jak tenhle sport miluju. Katapultován nad Harrachov pořizuju první dnešní fotky ze vzduchu (ještě se tam lyžuje) a přes Lysou dolétám dnes podruhé nad Kotel. Let mezi potrhanými cáry mraků je nádhera, viditelnost není kdovíjaká ale nade mnou modrá báň a všude kolem stříbrné chuchvalce. Nad Kotlem dávám dnešní maximum 2000m a vyrážim do bezoblačného prostoru nad Labskou loukou. Nad Sněžnými jamami nacházim širokou jedničku, tak jen pomalinku točím a fotím. Výš než do 1850 to ale nejde a tak vyrážim proti větru zpět, bude to asi těsné a nebo spíš sebou žbuchnu někde u Čtyř pánů jako už jednou. Dnes je mi ale Nebe milostivo, nad hranou Malé Mumlavy to nosí, asi jak západní vítr odtrhává bublinky a já přitáčim asi 100 metrů a pak full speed prolítávám dnes podruhé sedlem a pořád full to mastim domů, klepu se jako ratlík a mám zalezlo za nehty u nohou i rukou. S menší výškou roztávám a tak se ještě otáčím a pořizuju zpětné fotky hor jakož i fotky naší vsi. Sedám u kaple a ještě chvíli si to v duchu užívám. Dolítnout z Lysé na Sněžné jámy není tak těžké, ale vrátit se zpátky už se tak snadno nedá a mně se to dnes povedlo.

Ten kousek domů se jakoby vznášim asi půl metru nad zemí, je to asi endorfin, to opium vlastní produkce, člověk se na tom stane závislym velice rychle.

Fotky:
https://picasaweb.google.com/105735045785892107782/Krkonose2842010?authkey=Gv1sRgCPvglK2vnvrgjAE#

1. Dvojčata nad Lysou
2. Kroužím nad Vilémovem – pohled na Čerťák
3. Pohled na Sněžné jámy z téhož místa
4. Temeno Lysé a Kotle, vzadu Luční hora
5. Autoportrét
6. Labská bouda
7. Pančavská louka, úplně vlevo vodopád
8. Sněžné jámy
9. Tak támhletím sedlem musím proletět, proti větru to bude fuška...
10. Full speed domu, vlevo kaplička
11. Poslední ohlédnutí, až tam na obzoru jsem před chvílí byl

Podrobnosti

Napsal Václav Novotný

Zveřejněno: 24. květen 2015

Po noční jízdě zpestřené blouděním sjíždíme ty stovky serpentin z Passo Pordoi do Canazei. Počasí bída, deka, občas drobně mží. Parkujeme v kempu Marmolada (proč ten název pochopím až nazítří, je to opravdu pod ní), kde jsou kromě nás jen místní cikáni v ohromných obytňácích.Dopoledne trávíme zevlováním po městečku, ptáme se na ubytování ale skoro všechno je mimo provoz, zbytek je nekřesťansky drahý.Myslel jsem, že co se týče domů, jsou největší kýčaři Rakušáci, ale Canazei předčí vše co jsem viděl.

Rozhodujeme se pro kemp, recepční nás ujišťuje že cikáni (nejsou to Romové) nedělají problémy, kočují ve svých karavanech po Itálii a chlapi občas i pracují. Odpoledne vyjíždíme tisícem serpentin do průsmyku Passo Sella, na pořádný motorce to musí bejt zážitek. Podnikáme krátkou vycházku ke skále zvané La locomotiva, opravdu tak vypadá, a s mokrýma botama se vracíme zpět a sjíždíme dolů.

Ráno je mrazivé a jasné vrcholky hor jsou schované v chuchvalcích mlh. Kupujeme zvýhodněnou třídenní jízdenku a obrovskou kabinou vyjíždíme na Col Rodela. Zatím to nenosí, tak podnikám dva cvičné slety a seznamuji se s místní krásnou přistávačkou. Okolo poledne to začíná chodit, a to dost divoce. Čertíci zvedají ze země štěrk a ukradnou rozbalený padák, vynesou ho nejmíň 100 metrů vysoko a pomaličku ho nechají snášet do údolí. Nad konečnou lanovky jakýsi Gradient předvádí volnou sestavu, vždycky když se užuž sbírá, tak ho jeho pán znovu přetáhne a pokračuje dál v kotrmelcích. Těsně nad střechou se srovnává a odlétá. Startuju potřetí a za chvíli už točím s dalšími širokou dvojku. Vidím jak éro přede mnou chytlo klapanec, tak vyčkávám co to udělá se mnou. Přestože jsem to čekal, tak mi víc než půlka éra spadne a následuje půltwist, naštěstí se to hned sebere a já letím čelem vzad pryč odtud, tohle nemám zapotřebí. Nacházím něco uprostřed údolí, tak pomalu točím a pozoruju zásah vrtulníku, někdo spadl do lesa. Asi 300 metrů ode mne jde padák dolů v pěkně ostré spirále na uších, říkám si že tohle není vhodné místo pro zkoušení SIF, ale hozená záložka uvádí věc na pravou míru. S hrůzou pozoruju jak se snáší na severní stranu startovního hřebenu, kde jsou hustě postavené lavinové zábrany z traverz. Milosrdný severní větřík ho přefukuje na jih a tak dopadá těsně za hřeben na travnatou jižní stranu. Vidím že se zvedá a je zřejmě v pořádku. Uff... tady je to teda pěkná divočina.

Dolétám ke skalám Gruppo Sella, pozoruju turisty na ferátě ale nic tu nenacházím, hobluju kolem skal a už se chystám na přistání na louce pod nimi, kde jsou rozložená další tři éra. Pak něco malého najdu a dolétám k Lokomotivě. Přímo nad „komínem" mě „kouř" zvedá a já krásně v klidu dotáčim asi 2700 a vyrážím k dračím skalám Sassolunga, hlavy mají v oblacích.

Ještě nikdy jsem u ničeho tak obrovského nelítal, tak se s velkým respektem přibližuju. Je to jako v komíně, šestka mě vystřeluje vzhůru a já trnu co se stane až budu z toho výtahu vystupovat. Po vzoru kolegy přede mnou klapu uši a do základny ve 3000 m vlítám už jen dvojkou. Pořizuju autoportrét na pozadí skal a vyrážím na přeskok přes údolí na protější hřeben. Tam dolétám v dobré výšce a vidím travnaté údolíčko k jihu, je to jako z učebnice, tam to prostě musí být. Je tam příjemná dvojka, tak v poklidu točím, broukám si svoji oblíbenou a stoupám k azurové obloze. Nade mnou se udělá vatička a než k ní doletim, je z ní kumulek. Pokračuju v točení a dřív než se mi země ztratí z dohledu, vylétám nahoře z toho bílého hřibu do zářícího slunce. Nádhera.. Tohle se sice nesmí ale tady jsem měl 100% jistotu že v okruhu dvou kilometrů nikdo není a velikost mraku jsem znal. A třeba se to v Itálii i smí ...

Letím na východ směrem k hřebeni Belvedere kde je ve vzduchu pěkně husto a nad údolím točím široký stoupák ještě s jedním kolegou Axisem. Stoupák má víc jader, vybírám si jedno a za chvíli ho porážím. Můj stoupák ale končí a s ním i má předčasná radost, dívám se jak se mi zmenšuje nad hlavou a odlétá k Marmoládě. Vydávám se za ním do jižního údolí, přilétám tam v psí výšce a tak jako pes čmuchám okolo růžových skal a hledám co by mě nadzvedlo. Pomalu sbírám metry a vybojuju to do 3000, výš to ale nejde. Marmoladu dnes asi nedám. Pořizuju fotky a po hřebeni vyrážím zpět. Najednou se chmury nad hřebenem rozestupují a je to tu. Mezi potrhanými mraky se mi podaří vytočit 3365m. Rekord. Vracím se zpátky k Marmoladě, je tu pár padáků ale nikdo nepřistává. Prohlížím si z nadhledu tu obrovskou homoli a jsem u vytržení. Poprvé v Dolomitech a hned tohle.

Ta euforie mi vydrží až do večera, kdy si v místní pizzerii s příšerným kýčovitým obrazem Sassolunga na zdi, při pizze a duo litre vino rosso sdělujeme své dojmy. Kamarádi dolétli na Marmošku taky, Mirek ji dokonce obletěl údolími kolem dokola. Tak to mi svatý Václav přinesl pěkný dárek, to jsem nečekal. Co mi přinese za rok , Mt. Blanc nebo Everest ?

Fotky na:
https://picasaweb.google.com/105735045785892107782/Marmolada?authkey=Gv1sRgCNmZ7pCanev4yQE#

1. Lokomotiva
2. Col Rodela – horní stanice lanovky
3. V startovačka
4. Sassolungo od horní stanice
5. Pohled na startovačky od V
6. Pohled na startovačky od J
7. Ranní slet, Sassolungo v oblaku
8. Konečně to nosí, pohled na horní stanici
9. Gruppo Sella, vlevo dole pod oblakem Lokomotiva
10. Letím k dračím skalám Sassolunga
11. Fotka na památku Sassolungo a já
12. Ještě jednou Sassolungo a já
13. Čertík ukradl Gráďoše a nechce ho vrátit
14. Už ho vezou, no není ten paragliding krásnej?
15. Sassolungo, vpravo dole lavinové zábrany
16. Vydávám se k Marmoladě
17. Hřeben Marmolady je růžový
18. Ještě nejsem dost vysoko
19. Přibližuju se k Marmoladě
20. K vrcholu mi chybí 100 výškových metrů
21. Konečně jsem dost vysoko a letim tam
22. Vrchol
23. Letim zpět k Sassolungu
24. Gruppo Sella a Piz Boe (pyramida)
25. Poslední ohlédnutí
26. Přistávačka v Campitellu
27. Před odjezdem domů, bylo to krásné
28. Panorama Dolomit z Col Rodela

Fotky:
1,2,3,4,7,8,9,10,11,14,16,18,19,20,23,24,26 - autor
5,6 –Nicolas Guihard
15,17,21,22,25 - Mirek
12,13,14 - Petr