Po noční jízdě zpestřené blouděním sjíždíme ty stovky serpentin z Passo Pordoi do Canazei. Počasí bída, deka, občas drobně mží. Parkujeme v kempu Marmolada (proč ten název pochopím až nazítří, je to opravdu pod ní), kde jsou kromě nás jen místní cikáni v ohromných obytňácích.Dopoledne trávíme zevlováním po městečku, ptáme se na ubytování ale skoro všechno je mimo provoz, zbytek je nekřesťansky drahý.Myslel jsem, že co se týče domů, jsou největší kýčaři Rakušáci, ale Canazei předčí vše co jsem viděl.
Rozhodujeme se pro kemp, recepční nás ujišťuje že cikáni (nejsou to Romové) nedělají problémy, kočují ve svých karavanech po Itálii a chlapi občas i pracují. Odpoledne vyjíždíme tisícem serpentin do průsmyku Passo Sella, na pořádný motorce to musí bejt zážitek. Podnikáme krátkou vycházku ke skále zvané La locomotiva, opravdu tak vypadá, a s mokrýma botama se vracíme zpět a sjíždíme dolů.
Ráno je mrazivé a jasné vrcholky hor jsou schované v chuchvalcích mlh. Kupujeme zvýhodněnou třídenní jízdenku a obrovskou kabinou vyjíždíme na Col Rodela. Zatím to nenosí, tak podnikám dva cvičné slety a seznamuji se s místní krásnou přistávačkou. Okolo poledne to začíná chodit, a to dost divoce. Čertíci zvedají ze země štěrk a ukradnou rozbalený padák, vynesou ho nejmíň 100 metrů vysoko a pomaličku ho nechají snášet do údolí. Nad konečnou lanovky jakýsi Gradient předvádí volnou sestavu, vždycky když se užuž sbírá, tak ho jeho pán znovu přetáhne a pokračuje dál v kotrmelcích. Těsně nad střechou se srovnává a odlétá. Startuju potřetí a za chvíli už točím s dalšími širokou dvojku. Vidím jak éro přede mnou chytlo klapanec, tak vyčkávám co to udělá se mnou. Přestože jsem to čekal, tak mi víc než půlka éra spadne a následuje půltwist, naštěstí se to hned sebere a já letím čelem vzad pryč odtud, tohle nemám zapotřebí. Nacházím něco uprostřed údolí, tak pomalu točím a pozoruju zásah vrtulníku, někdo spadl do lesa. Asi 300 metrů ode mne jde padák dolů v pěkně ostré spirále na uších, říkám si že tohle není vhodné místo pro zkoušení SIF, ale hozená záložka uvádí věc na pravou míru. S hrůzou pozoruju jak se snáší na severní stranu startovního hřebenu, kde jsou hustě postavené lavinové zábrany z traverz. Milosrdný severní větřík ho přefukuje na jih a tak dopadá těsně za hřeben na travnatou jižní stranu. Vidím že se zvedá a je zřejmě v pořádku. Uff... tady je to teda pěkná divočina.
Dolétám ke skalám Gruppo Sella, pozoruju turisty na ferátě ale nic tu nenacházím, hobluju kolem skal a už se chystám na přistání na louce pod nimi, kde jsou rozložená další tři éra. Pak něco malého najdu a dolétám k Lokomotivě. Přímo nad „komínem" mě „kouř" zvedá a já krásně v klidu dotáčim asi 2700 a vyrážím k dračím skalám Sassolunga, hlavy mají v oblacích.
Ještě nikdy jsem u ničeho tak obrovského nelítal, tak se s velkým respektem přibližuju. Je to jako v komíně, šestka mě vystřeluje vzhůru a já trnu co se stane až budu z toho výtahu vystupovat. Po vzoru kolegy přede mnou klapu uši a do základny ve 3000 m vlítám už jen dvojkou. Pořizuju autoportrét na pozadí skal a vyrážím na přeskok přes údolí na protější hřeben. Tam dolétám v dobré výšce a vidím travnaté údolíčko k jihu, je to jako z učebnice, tam to prostě musí být. Je tam příjemná dvojka, tak v poklidu točím, broukám si svoji oblíbenou a stoupám k azurové obloze. Nade mnou se udělá vatička a než k ní doletim, je z ní kumulek. Pokračuju v točení a dřív než se mi země ztratí z dohledu, vylétám nahoře z toho bílého hřibu do zářícího slunce. Nádhera.. Tohle se sice nesmí ale tady jsem měl 100% jistotu že v okruhu dvou kilometrů nikdo není a velikost mraku jsem znal. A třeba se to v Itálii i smí ...
Letím na východ směrem k hřebeni Belvedere kde je ve vzduchu pěkně husto a nad údolím točím široký stoupák ještě s jedním kolegou Axisem. Stoupák má víc jader, vybírám si jedno a za chvíli ho porážím. Můj stoupák ale končí a s ním i má předčasná radost, dívám se jak se mi zmenšuje nad hlavou a odlétá k Marmoládě. Vydávám se za ním do jižního údolí, přilétám tam v psí výšce a tak jako pes čmuchám okolo růžových skal a hledám co by mě nadzvedlo. Pomalu sbírám metry a vybojuju to do 3000, výš to ale nejde. Marmoladu dnes asi nedám. Pořizuju fotky a po hřebeni vyrážím zpět. Najednou se chmury nad hřebenem rozestupují a je to tu. Mezi potrhanými mraky se mi podaří vytočit 3365m. Rekord. Vracím se zpátky k Marmoladě, je tu pár padáků ale nikdo nepřistává. Prohlížím si z nadhledu tu obrovskou homoli a jsem u vytržení. Poprvé v Dolomitech a hned tohle.
Ta euforie mi vydrží až do večera, kdy si v místní pizzerii s příšerným kýčovitým obrazem Sassolunga na zdi, při pizze a duo litre vino rosso sdělujeme své dojmy. Kamarádi dolétli na Marmošku taky, Mirek ji dokonce obletěl údolími kolem dokola. Tak to mi svatý Václav přinesl pěkný dárek, to jsem nečekal. Co mi přinese za rok , Mt. Blanc nebo Everest ?
Fotky na:
https://picasaweb.google.com/105735045785892107782/Marmolada?authkey=Gv1sRgCNmZ7pCanev4yQE#
- Lokomotiva
- Col Rodela – horní stanice lanovky
- V startovačka
- Sassolungo od horní stanice
- Pohled na startovačky od V
- Pohled na startovačky od J
- Ranní slet, Sassolungo v oblaku
- Konečně to nosí, pohled na horní stanici
- Gruppo Sella, vlevo dole pod oblakem Lokomotiva
- Letím k dračím skalám Sassolunga
- Fotka na památku Sassolungo a já
- Ještě jednou Sassolungo a já
- Čertík ukradl Gráďoše a nechce ho vrátit
- Už ho vezou, no není ten paragliding krásnej?
- Sassolungo, vpravo dole lavinové zábrany
- Vydávám se k Marmoladě
- Hřeben Marmolady je růžový
- Ještě nejsem dost vysoko
- Přibližuju se k Marmoladě
- K vrcholu mi chybí 100 výškových metrů
- Konečně jsem dost vysoko a letim tam
- Vrchol
- Letim zpět k Sassolungu
- Gruppo Sella a Piz Boe (pyramida)
- Poslední ohlédnutí
- Přistávačka v Campitellu
- Před odjezdem domů, bylo to krásné
- Panorama Dolomit z Col Rodela
Fotky:
1,2,3,4,7,8,9,10,11,14,16,18,19,20,23,24,26 - autor
5,6 –Nicolas Guihard
15,17,21,22,25 - Mirek
12,13,14 - Petr
